zpráva z uzavřeného prostoru

16. 6.— 31. 7. 2020
Vystavující: Marie Blabolilová, Romana Horáková, Jiří Kubový, Martin Velíšek
Kurátorka: Vendula Fremlová
—
Motivy každodennosti a žitého prostoru se objevují téměř v každé umělecké generaci. Polarita vnitřního a vnějšího prostoru, reflexe domova a základních symbolů, jež ho utvářejí, jsou pro nás jednoznačně určující. Tato tematika dostává nový rozměr v období, kdy jsou naše domovy i existence ohroženy společenskými, politickými, environmentálními i zdravotními zlomy. 
Interiér, definovaný nábytkem nebo jeho absencí a lidskou ne-přítomností je potom stěžejní i pro práce autorů zahrnutých ve výstavním projektu pro Galerii Emila Filly v roce 2020. Dílo Jiřího Kubového (1950), autora spjatého s regionem severních Čech, představovalo pro lokální scénu velmi důležité spojení s širším výtvarným děním před i po roce 1989. V jeho tvorbě vedle dlouhodobého zájmu o krajinu rezonuje v posledních letech zájem o běžné předměty (stůl, váza, okno) a o formát zátiší. Malířka a grafička Marie Blabolilová (1948) soustředěně prozkoumává zdánlivě banální předměty ze svého nejbližšího okolí. Vnitřní prostor se projevuje nejen v námětech jejích maleb (židle, stoly, křesílka, okna apod.), ale také v osobitém malířském přístupu, při němž zhodnotila jako podkladový materiál linoleum nebo různorodé vzory malířských válečků. Martin Velíšek (1968) aktualizuje tématiku pohledu do interiéru bez lidské přítomnosti, ale často se stopami lidského působení. Některé z jeho maleb jsou svým námětem téměř totožné s malbami Marie Blabolilové, obsahově se však odlišují v akcentování sentimentu po určitém časovém období a současně až v jakémsi „portrétním“ přístupu k zobrazovanému námětu. 
Téma bytí uvnitř, reflexe interiéru, běžných, nejbližších věcí je nyní vzhledem k omezení pohybu a karanténě zapříčeněné koronavirovou pandemií výrazně aktuální. V této situaci může (ale také nemusí) vnitřní prostor nabývat další významy – vedle útočiště může být vnímán i jako nehostinný, nucený prostor bytí. Výstava je proto doplněna o autorku z nejmladší generace, Romanu Horákovou (1987). Ta se ve své kreslířské tvorbě dlouhodobě věnuje reflexi vzpomínek emocionálně exponovaných interiérů. Autorka vychází z rodinných fotografií, na nichž je interiér schován za hlavním fotografovaným motivem – rodinnými příslušníky. Jejich přítomnost nahrazuje občas v kresebném záznamu černá koule, díky čemuž získávají kresby na významové mnohoznačnosti. Výstava Zpráva z uzavřeného prostoru prezentuje mimo jiné i autorčiny nejaktuálnější kresby, vznikající právě v současném složitém a náročném období.
↑