Zastřená topografie:
Poutníci nad mořem mlhy
Termín výstavy: 25. 10. → 6. 12. 2018
Koncepce výstavy: Matoušek Pavel, Mráziková Eva, Vartecká Anna
Výstava je součástí projektu Mo(nu)mentální topografie pořádaného Fakultou umění a designu UJEP v rámci oslav 25 let uměleckých studií v Ústí nad Labem
Výstava je součástí projektu Mo(nu)mentální topografie pořádaného Fakultou umění a designu UJEP v rámci oslav 25 let uměleckých studií v Ústí nad Labem
Vystavující:
Miroslav Hašek, Tereza Kabůrková, Svatopluk Klimeš, Zdeněk Košek, Štěpán Kovář, Petr Kubáč & Anna Minářová & Alexandra Naušová & Václav Nosek & Ernest Neuschul, Frank Malina, Klára Míčková, Silvie Milková, Ondřej Plachý, Jan a Johanka Pošovi
Lada Semecká, Jitka Svobodová, Jakub Špaňhel, Michaela Thelenová, Natalie Witkin, Bo Yang
Miroslav Hašek, Tereza Kabůrková, Svatopluk Klimeš, Zdeněk Košek, Štěpán Kovář, Petr Kubáč & Anna Minářová & Alexandra Naušová & Václav Nosek & Ernest Neuschul, Frank Malina, Klára Míčková, Silvie Milková, Ondřej Plachý, Jan a Johanka Pošovi
Lada Semecká, Jitka Svobodová, Jakub Špaňhel, Michaela Thelenová, Natalie Witkin, Bo Yang
—
Koncept mlhy je základním východiskem výstavy a představuje významový prostor mezi viditelným a neviditelným, myšleným a hmatatelným, logem a chaosem. Vzdáleně také navazuje na duchovní a myšlenkový prostor romantiků, kteří se na přelomu 18. a 19. století museli vyrovnávat se změnami kulturních, sociálních, ekonomických i politických podmínek. Umění zralého novověku bylo pevně ukotvené v autentické zkušenosti s touto existenciální změnou, která byla vnímaná jako dramatická událost i nositelka krize. Působí však také jako počátek zpochybňování předchozích ideálů a cílů umění. Estetický program německého romantismu vycházel právě ze zážitku krize na úsvitu moderní doby, spojovaného s osvícenstvím. Jeho významným důsledkem byla modifikace člověka zohledňující individualitu a právo na rovnost a svobodu za cenu ztráty vzájemnosti a obecného smyslu života. Pozvolné opouštění duchovních a metafyzických jistot vystřídalo osvícenské nadšení z pokroku a z racionálního, taxonomického přístupu k přírodním a fyzikálním procesům. Symbolem konfrontace spiritualizované a mytizované přírody s progresivní industrializací a pokrokem se může stát právě mlha, jejíž nestálý potenciál může destabilizovat náš pohled, vnímání i vědění. Mlžná clona obrušuje ostré hrany věcí, zahaluje jasné horizonty krajiny nebo překrývá a rozostřuje fakta. Může se stát neproniknutelným filtrem překrývajícím myšlenkový a konkrétní materiální svět, tušené a viděné.
Vybraná díla se dotýkají určitého aspektu, volně vázaného k aktualizaci tohoto starého rozporu, který právě v oblastech Podkrušnohoří, Českého středohoří a na česko-německém pohraničí inspiroval a podněcoval tvořivé můzy mnohých významných umělců (Caspar D. Friedrich, J. W. Goethe, Ludwig van Beethoven, F. Chopin, K. H. Mácha). Kurátorský koncept však také bere v úvahu aktuální sofistikovanější prizmata mlhy související s vizuálním smogem, informačním šumem nebo třeba mentálním rozostřením nejdříve post-humanistické, později post-faktické doby.
Vnitřní rozpor mezi melancholií každodennosti a fascinací přírodními zákony anebo naopak umělým prostředím člověka se jeví jako stále aktuální tématická oblast. Touha postihnout věci odlišně než je rozumově zjevné a nevyhnutelné, neustálé hledání odvrácené strany věcí a její metafyzické kvality rezonuje v monumentální, výrazově i obsahově střídmé a barevně desaturované kresbě Jitky Svobodové, stejně jako ve fotografických cyklech zachycujících vědomí nestálosti běžné skutečnosti a dočasnosti jejích významů u Silvy Milkové. Neklid, dynamické drama světla a stínů, gestická živelnost temné malby, to jsou prostředky, kterými Jakub Špaňhel již tradičně sakralizuje věk techniky, digitalizace a virtualizace. Enigmaticky pozlacená noční benzínka jako subverzivní symbol moderní doby nebo bytostné nestálosti pokroku nutí: „člověka této doby…k meditaci na prastaré téma: čas jsou peníze.“1 V určitém smyslu se tu však projevuje lhostejnost postmodernismu k času. Ten už není vzácným zbožím, minulost není „přežitá a vyšlá z módy“ a směřování k zářné budoucnosti jakoby už nebylo tak fatálně důležité. Čas je vnímaný s určitým odstupem, lehkostí, je zbavený dramatu a umělci se vyrovnávají s vlastní minulostí i s obecnými dějinami v rovině individuální zkušenosti. Časové fragmenty zamrzají fotograficky i fyzikálně (Bo Yang), modelují a zas bourají poschodí vlastních domovů, což můžeme číst jako terapeutickou snahu o odlehčení fenoménu neustálé změny (Natalie Witkin), nebo narušují topografickou věcnost ústeckých vedut mlžnou clonou vzpomínky, která má zůstat právě takto uchována (Tereza Kabůrková). Zastřená topografie prezentuje pohled cloněný individuální mírou odmítání vidět věci tak, jak se racionálně a logicky jeví. A to i v případě vědce a konstruktéra v oblasti amerického raketového výzkumu, Franka Maliny, který svoje experimenty inspirované světem moderní vědy a astronomie přenášel do výsostně imaginativního, světelně kinetického systému nazvaného lumidyne. Skleněné oblačné soustavy Lady Semecké jsou sice záznamem nízkofrekvenčních vibrací a svou vizualitou referují o způsobu šíření vln prostorem, na druhou stranu vyjadřují snahu autorky zachytit nekonečně proměnlivé formy mraků jako mimořádný transcendentní zážitek setkání s přírodními jevy. Nejmladší generace prezentovaných autorů potom samozřejmě téma výstavy ohledává skrze nejnovější technologická média a zaobírá se symbolem mlhy ve smyslu světelného smogu (světelný objekt sourozenců Pošových, interaktivní objekty Martina Hofmanna, interaktivní počítačová simulace Kláry Míčkové nebo videoinstalace Ondřeje Plachého). V současnosti oblíbenou techniku videomappingu pak nalézáme v projektu Štěpána Kováře, který digitálně generovaný kouř promítá na těla již dávno nefunkčních komínů a znovu tak zviditelňuje tyto architektonické monolity industriálního prostředí, v němž se Galerie Emila Filly nachází. Střetávání historického a současného příběhu pak můžeme odhalovat v textově fotografické instalaci Michaely Thelenové, exkluzivních objektech Miroslava Haška (oba pracují s historickým podtextem krajiny Sudet) nebo ve vícevrstevnaté instalaci skupiny studentů (Petr Kubáč, Anna Minářová, Alexandra Naušová a Václav Nosek), v níž je použit originál téměř zapomenutého ústeckého malíře počátku dvacátého století Ernesta Neuschula a která tematizuje nejen vztah současného umění k vlastní historii, ale také vztah originálu a citace, respektive situaci vnímání uměleckého díla divákem a jeho pozici ve společnosti.
Vnitřní rozpor mezi melancholií každodennosti a fascinací přírodními zákony anebo naopak umělým prostředím člověka se jeví jako stále aktuální tématická oblast. Touha postihnout věci odlišně než je rozumově zjevné a nevyhnutelné, neustálé hledání odvrácené strany věcí a její metafyzické kvality rezonuje v monumentální, výrazově i obsahově střídmé a barevně desaturované kresbě Jitky Svobodové, stejně jako ve fotografických cyklech zachycujících vědomí nestálosti běžné skutečnosti a dočasnosti jejích významů u Silvy Milkové. Neklid, dynamické drama světla a stínů, gestická živelnost temné malby, to jsou prostředky, kterými Jakub Špaňhel již tradičně sakralizuje věk techniky, digitalizace a virtualizace. Enigmaticky pozlacená noční benzínka jako subverzivní symbol moderní doby nebo bytostné nestálosti pokroku nutí: „člověka této doby…k meditaci na prastaré téma: čas jsou peníze.“1 V určitém smyslu se tu však projevuje lhostejnost postmodernismu k času. Ten už není vzácným zbožím, minulost není „přežitá a vyšlá z módy“ a směřování k zářné budoucnosti jakoby už nebylo tak fatálně důležité. Čas je vnímaný s určitým odstupem, lehkostí, je zbavený dramatu a umělci se vyrovnávají s vlastní minulostí i s obecnými dějinami v rovině individuální zkušenosti. Časové fragmenty zamrzají fotograficky i fyzikálně (Bo Yang), modelují a zas bourají poschodí vlastních domovů, což můžeme číst jako terapeutickou snahu o odlehčení fenoménu neustálé změny (Natalie Witkin), nebo narušují topografickou věcnost ústeckých vedut mlžnou clonou vzpomínky, která má zůstat právě takto uchována (Tereza Kabůrková). Zastřená topografie prezentuje pohled cloněný individuální mírou odmítání vidět věci tak, jak se racionálně a logicky jeví. A to i v případě vědce a konstruktéra v oblasti amerického raketového výzkumu, Franka Maliny, který svoje experimenty inspirované světem moderní vědy a astronomie přenášel do výsostně imaginativního, světelně kinetického systému nazvaného lumidyne. Skleněné oblačné soustavy Lady Semecké jsou sice záznamem nízkofrekvenčních vibrací a svou vizualitou referují o způsobu šíření vln prostorem, na druhou stranu vyjadřují snahu autorky zachytit nekonečně proměnlivé formy mraků jako mimořádný transcendentní zážitek setkání s přírodními jevy. Nejmladší generace prezentovaných autorů potom samozřejmě téma výstavy ohledává skrze nejnovější technologická média a zaobírá se symbolem mlhy ve smyslu světelného smogu (světelný objekt sourozenců Pošových, interaktivní objekty Martina Hofmanna, interaktivní počítačová simulace Kláry Míčkové nebo videoinstalace Ondřeje Plachého). V současnosti oblíbenou techniku videomappingu pak nalézáme v projektu Štěpána Kováře, který digitálně generovaný kouř promítá na těla již dávno nefunkčních komínů a znovu tak zviditelňuje tyto architektonické monolity industriálního prostředí, v němž se Galerie Emila Filly nachází. Střetávání historického a současného příběhu pak můžeme odhalovat v textově fotografické instalaci Michaely Thelenové, exkluzivních objektech Miroslava Haška (oba pracují s historickým podtextem krajiny Sudet) nebo ve vícevrstevnaté instalaci skupiny studentů (Petr Kubáč, Anna Minářová, Alexandra Naušová a Václav Nosek), v níž je použit originál téměř zapomenutého ústeckého malíře počátku dvacátého století Ernesta Neuschula a která tematizuje nejen vztah současného umění k vlastní historii, ale také vztah originálu a citace, respektive situaci vnímání uměleckého díla divákem a jeho pozici ve společnosti.
Všechny tyto aspekty jsou navíc zohledněny v koncepci expozice výstavy, která záměrně pracuje s celkovým prostorem galerie tak, aby divák pomyslně mohl odkrývat jednotlivé místa na mapě výstavního konceptu, podobně jakoby se rozptylovala mlha nad krajinou. Upřednostnění tematického hlediska odpovídá také trans-generační zastoupení autorů a autorek z řad studentů, absolventů a pedagogů FUD. Výběr byl však dále doplněn o širší přesahy do současné české umělecké scény, které pomáhají vytvořit autonomní celek, který se může vztahovat k prostoru, ve kterém žijeme, k našim představám a vnímání či k naší historii i budoucnosti.
Doprovodný program:
06. 11. – Performance Svatopluka Klimeše a komentovaná prohlídka
10. 11. – Workshop videomappingu
20. 11. – Komentovaná prohlídka
27. 11. – Básnický večer s Radkem Fridrichem
04. 12. – Promítání filmu Mlha, režie John Carpenter
06. 11. – Performance Svatopluka Klimeše a komentovaná prohlídka
10. 11. – Workshop videomappingu
20. 11. – Komentovaná prohlídka
27. 11. – Básnický večer s Radkem Fridrichem
04. 12. – Promítání filmu Mlha, režie John Carpenter
Básnický večer s Radkem Fridrichem
Básnická sbírka
Foto: Jiří Dvořák