SOUVZTAŽNÉ ROVINY
Termín výstavy: 21. 1. – 27. 3. 2022
Vystavující: Dalibor Chatrný, Tereza Fišerová Šimerová, Julie Slauka
Kurátorka: Olga Staníková, Muzeum umění Olomouc

S dílem Dalibora Chatrného je spojena permanentní potřeba zkoumání bezprostředního okolí. Neutuchající touha ohledávat možnosti našeho vnímání. Vycítit jeho limity a zároveň se nechat pohánět dál nezdolnou chutí experimentovat. Sledovat skutečnost a souvislosti. Uvědomovat si prostor, který je možné vyjádřit i zcela neměřitelnými jednotkami. Důsledné zapojování jednotlivých faktorů do tvůrčích technik se přitom děje tak přirozeně jako pracují základní fyziologické funkce živého organismu.
Tato otevřenost různým podnětů svedla dohromady trojici autorů dotýkajících se uměleckým gestem toho, co nás obklopuje. Právě prostor jako takový je stěžejní veličinou výstavního projektu, který vedle již starších a známých děl Dalibora Chatrného představuje zcela nové projekty Terezy Fišerové Šimerové a Julie Slauky vytvořené speciálně na výstavu.  
Paradoxy vnímání prostoru vedly na výstavě především k vytvoření místa pro pozorování. Sledování pravidel, rytmu a řádu stejně jako všímání si náhodných jevů v situacích, které každý z vystavujících umělců ve své tvorbě vnímá a využívá po svém. Společnou otázku představují možnosti vzájemného vztahu a souvislostí plochy a prostoru jako i možností jejich vnímání vůči bezprostřednímu okolí a lidem. Spíše než uvedení jednotlivých strategií jde o nalézání spojitostí rovin v ploše a prostoru, zejména tedy těch míst, kde jedno může přecházet v druhé a objasňování procesů, které se dějí na obou stranách, neboť i znázornění v ploše může být zároveň informací o prostoru. Navíc po uvědomění si osobní roviny, tedy pozice pozorovatele či diváka a autora jako i možností jejich propojení, sledovaný vztah ještě získává na přitažlivosti.
Zájem o aktualizaci prostoru lze dozajista označit za jeden z trvalých zájmů, který vystavující umělce spojuje. V případě Dalibora Chatrného ještě v této souvislosti není možné opominout kresbu jako médium, kterému se věnoval již od šedesátých let. Jeho reflexe konkrétních prostorových rovin se děly za pomocí kresebného i rukopisného gesta nebo vlastního tělesného dotyku. Svými zásahy do plochy papíru listy navíc i prořezával. Přitom barvou fixoval jejich jednotlivé fáze, aby zaznamenal celý proces jejich vzniku. Podařilo se mu odhalit i prostor za obrazem, který jinak zůstával skryt. Někdy taky nechával hladkou linii řezu vyznívat vedle vlastnoručně trhaného okraje či takto vzniklý útržek odlišné barevnosti do proříznutých míst zasouval. Často také využíval provázek či šňůru a zdůrazňoval tak možnost jejich vzájemného propojení v prostoru. Jeho manipulace s rovinou nabývala podob prostorotvorných akcí, do nichž zapojoval jako aktivního činitele vedle vlastní osoby v několika případech i další lidi. Ve snaze o narušení tradiční polarity rubu a líce svých oboustranných kreseb se mu podařilo upozornit na samotný prostor papíru. Kresbu na papíře v jejím celku bylo možné odhalit až po jejím opětovném složení a rozložení. Takto vzniklý prostorový útvar se ještě navíc měnil v samotném procesu skládání. Vedle papíru tak autor podobně činil i s barevně potištěným textilem. Poskládané a tedy rozkládatelné textilie navíc ještě barevně interpretoval. Různě složený tvar mu sloužil k záznamu jednoduchých geometrických forem. Přitom právě v procesu skládání a rozkládání se zřetelně projevila sounáležitost přesné geometrické formy a jejího narušení pohybem a dotykem člověka v prostoru.
Vnášení nových prostorových kvalit jen ukazuje na komplexnost přístupu Dalibora Chatrného, který byl ve výsledku spontánnějším právě ve snaze hledání těch nejpřímějších cest a všímání si jevů, které nás kolem obklopují jako zrcadlení, magnetismus, hra světla a stínu, hoření apod. Zvláštní důležitost přitom měl samotný proces vzniku, nikoliv výsledek. Společně se zájmem o prostor se u Chatrného projevil zájem o slovo. Práce s textem se pro něj zase stala kresbou, ať už šlo o psaní vlastní rukou, tedy nestylizované psaní, přes sebe, vrstvení slov a hledání vztahů mezi významy slov, všímání si jejich souzvuků nebo metody zrcadlového psaní. Vedle zásahů do jejich grafické podoby se dostal až, dá se říci, k poetické práci s jazykem, když neúnavně opisoval citáty či svým vlastním způsobem interpretoval básnické texty. Jeho vášeň pro poezii jakoby na druhé straně vyvažovala četba popularizačně vědecké literatury. Hledal v ní hlavně zakotvení poznatků získaných z vlastní tvorby. Svou činností totiž do jisté míry postupoval podobně jako ve vědních oborech. Prováděl podrobný průzkum, neúnavně sledoval, co jednotlivé kroky způsobují, a všímal si tak i drobných odchylek, které právě jen četnost provedení mohla odhalit. Jen díky tomu se mu mohl zas a znova ukazovat jiný pohled na prostor jako takový. Ve výsledku je to vlastně celé o našem vlastním pohledu, třeba i jen na bod v prostoru, na hranu roviny a jejich vzájemné spojení způsobené i jemným posunem v prostoru, které mohou odhalit jinou perspektivu na věci a svět kolem nás.
Z volné série prací Dalibora Chatrného pod jednotícím názvem Korelace prostoru je na výstavě vystaveno několik menších obrazů. Počet děl nesoucích stejné označení z let 1972-1976 jen dokládá, jak pozorně se Dalibor Chatrný daným jevem zabýval. Tou nejznámější se stala minimalistická instalace, v níž si autor vystačil jen s několika málo prvky, jimiž vytvořil imaginativní prostor, postupně se proměňující, díky přesným instrukcím dopadajícího světla. Všechny je spojuje uvažování o tvarových proměnách krychle, jako i zvlášť hluboký účinek na diváka a jeho imaginaci. Vymezení a dělení jednotlivých částí celého prostoru prostřednictvím jemně odstíněných barevných tónů s sebou přináší otázku prostorových paradoxů takto vzniklých ploch.
Mezi jeden z dalších pokusů s posouváním stínu by bylo možné zařadit i Chatrného prostorovou instalaci Prostorové okruhy (1975) ze vzájemně propojených mosazných trubek, které jsou zavěšeny v prostoru. Její experimentální pojetí navíc ještě podtrhuje možnost fixování instalace hned několika způsoby: buď jedním, dvěma nebo třemi body, jak je instalace zdokumentovaná na fotografiích. Možnost jejího nasvícení z různých stran opět nastoluje otázky po možnostech přesnějšího určení ztvárněných křivek. To, že svou podobou připomíná zvlněnou šňůru či provaz, poukazuje ještě k dalšímu důležitému prostředku, který Chatrný často při své práci používal. Provázkem propojoval jednotlivé prvky, jejichž řazení mohlo být buď pevně určeno body vedle sebe či za sebou nebo naopak využívalo možnosti náhodného vedení lanka a tedy různého členění prostoru. Zasahoval jím i do fotografií a pokoušel se tak rozvíjet to, co už obsahují. Interpretací fotografií se mu dařilo zdůrazňovat určité vztahy ve výjevu a oživovat celkové jejich vyznění, často zde nechyběla ani nadsázka. V případě interpretací provázkem to bylo hlavně vnášení nových spojení a souvislostí do zobrazovaných snímků s cílem vnímat je odlišně. K proměně vnímání využíval vedle jiného i možnost jejich faktického otočení, které ve svém účinku přinášelo rovněž pootočení významové.
Fotografie dokumentující Osmihodinovou výstavu, která se uskutečnila v Domě umění města Brna 15. listopadu 1970, přibližují Chatrného zkoumání vycházející z křivky kreslířské čáry. Vystačil si v ní pouze s několika málo předměty (bílou šňůrou o délce 60 metrů a 9 kovovými dutými válci s otvory). Výchozí uspořádání válců propojených šňůrou a pokračující protilehlými okny Procházkovy síně až ven přitom bylo určeno k proměně návštěvníky výstavy. Právě jejich zapojením do akce se Dalibor Chatrný snažil přesáhnout z plochy do prostoru. O týden později provedená rekonstrukce autorem měla fotograficky zachytit ideální verzi, přičemž jednotlivé elementy akce rozmístil tak, aby splňovaly jeho nároky na maximální využití možností v daném prostoru. Zachycenou podobu dokládají na výstavě černobílé fotografie včetně autorské tiskoviny s textem Jiřího Valocha. Tato zpráva o akci, vydaná vlastním nákladem autora, předznamenala nový způsob umělcovy komunikace a dokumentace projektů jako i jejich šíření v následujícím období, kdy s nástupem normalizace nebylo možné svobodně vystavovat. V konečném důsledku s sebou formát knížky dokumentující akci přinesl fakt, že se Chatrný už dále nemusel vázat na konkrétní prostor, ale mohl se soustředit na prostor jako takový, vyjádřený samotným dílem. Projekty tematizující prostor a vztahy v něm Chatrnému dovolily si pohrávat s proměnlivostí vzájemného propojení prvků v prostoru. Stálost s pomíjivostí ruku v ruce se podepisovala na několika variantách provedení za různých podmínek. 
Tematizace prostoru nabývá v projektech Terezy Fišerové Šimerové podoby svébytných prostředí, která se ptají po přesném určení pozice jednotlivých aktérů jako i vztahů, které spoluutváří svým vzájemným setkáním. Vzniklá spojitost je tak přímo závislá na jejich koexistenci. Jedno není možné vnímat bez druhého. V konečném důsledku může docházet až k mísení rolí subjektu a objektu a více než o určení konkrétní pozice aktéra jde o zkoumání limitů vlastních možností. Jako by byly výzvou k přímému zažití představené situace, která operuje se změnou úhlu pohledu a jejím vnímáním.      
I Terezina nová instalace Downfall může být pobídkou k zažití situace. Barevný popruh táhnoucí se po celé délce galerie je vlastně slackline určená pro balancování na polyesterovém popruhu (nebo také lajně) upevněném mezi dvěma body. Na rozdíl od klasického provazochodectví už při něm není zapotřebí tyč, ale člověk si vystačí s vlastním tělem, zároveň při něm není popruh natažený napevno, ale je více či méně pružný. Ať už jde o dynamickou slackline (tzn. trickline), která umožňuje po ní skákat podobně jako na trampolíně, nebo tu klasickou určenou zejména pro chůzi, už samotné vnímání prostoru, kterému je člověk náhle vystaven, je výzvou samo o sobě. Se zvyšující se výškou nad zemí se zkušenost ještě zintenzivňuje. Highline, tedy lajny natažené vysoko nad zemí, vyžadují veliké soustředění a sebekontrolu těla, současně učí vytrvalosti a budí respekt při vnímání okolí, které člověka při tomto sportu obklopuje.
Slackline táhnoucí se po celé délce galerie však není určena ke zdolávání, naopak zviditelňuje onu bariéru, které si můžeme všimnout v rámci prostředí, které vymezuje na jedné i druhé straně. Jak ohraničený prostor funguje ve vztahu k vystaveným pracem a jak působí na návštěvníky? Vedle našeho vztáhnutí se k místu, času či paměti zde mohou účinkovat i další faktory, které se v konečném důsledku podepisují na celkových možnostech našeho vnímání a uvažování o tom, co a jak zrovna vidíme. Vibrující lajna v sobě koncentruje napětí. Jakoby svým chvěním stále dokola přehrávala ten stav lajny po pádu člověka, který se ji pokoušel zdolat. Konkrétní člověk tam už není, ale pohyb zůstal. Mísí se v něm barvy popruhu, na jeho rubu a líci, které se dohromady spojují do mihotavé iluze v barvách vzpomínek.
O překonávání sebe a limitů vlastního těla jako i definování vlastní pozice a vztahů vůči okolí vypovídá Terezino video Jumping Purple Spectre. Napnutá guma mezi postavami vytváří přesnou geometrii. Současně však onen vymezený prostor narušuje zas a znova třetí postava, která svými skoky do něj vnáší rytmus. Vibrující guma na jedné straně a pohybující se postava na té druhé svědčí o neustálém pohybu a napětí, které mezi nimi panuje. V jasném definování pozic se ukrývají pravidla této dívčí hry spojené možná nejvíce právě s pocity bezstarostného mládí. Neurčitost časového ukotvení posiluje také barevné nasvícení prostředí, které záměrně neobsahuje žádné jiné pevné body, kterých by bylo možné se chytit. Chvění gumy současně spouští mihotavý dozvuk skoků v mysli s dominujícími tóny fialové a zelené, jenž zůstává i po zavření očí. Namísto přesného určení sledu jednotlivých skoků nebo konkrétní postavy dívky, z níž jsou vidět jen nohy, se dostavuje zvláštní prchavost okamžiku společného bytí v prostoru s vlastními pravidly, zřejmými jen těm zasvěceným. Ještě ve spojení se zvukem se jemnost vzájemného vztahu přetavuje do fascinujícího výjevu, v němž vlastní plynulost výměny pozic dává tušit dalším skrytým rovinám. Otázka rychlosti pohybu a plynutí času se zračí v jednotlivých postavách mladých dívek, které se nacházejí někde uprostřed, ve svobodném mezidobí, kde je možné snad dělat cokoliv a nepřipouštět si starosti běžných dní a otázku budoucnosti. S ohledem na nezadržitelný koloběh, bylo by vůbec možné se nějakým způsobem odprostit od očekávání, která jsou na nás v rámci dospívání kladena?
Skládání jako bytostné prostorové kvality si všímá Julie Slauka. Pro výstavu vytvořila nový cyklus prostorových koláží vycházejících z fotografií. Jejich prostorové řešení ještě podtrhuje i samotná instalace, k níž využívá, jak pro ně speciálně navržené stojany, tak i možnosti jejich faktického rozložení na dílky a zase složení ve větší celky. Po celém prostoru galerie tak rozmísťuje jednotlivé dílky puzzle. Na důležitosti přitom získává vztah, který se spoluutváří vůči lidem, kteří se ocitají v jejich bezprostřední blízkosti a vybízí tak k doplnění dalšího dílku skládačky, který se nachází třeba jen o kus dál. Interaktivní povaha koláží ještě více stimuluje k zapojení se do vlastní hry, která nemusí mít jen jedno řešení, ale skýtá více variant. 
V nafocených písmenech z keramiky se zračí rukodělná jemnost v práci s detailem, jenž díky důmyslné hře se skládáním slov, vystupuje do popředí vlastního sdělení. Projevuje se přitom úzká vazba k materiálu, která patří k jedněm z charakteristických známek Juliiných prací. Bezprostřední tělesný kontakt se tak specificky propisuje do celkového působení fotografických koláží, které nesou slovní vyjádření. Volba slov přitom není náhodná, ale opět v sobě ukrývá jistou symboliku. Julie se při ní vrací jak k médiu fotografie, tak i do místa, které má s ní neodmyslitelně spojeno. V Ústí nad Labem na Fakultě umění a designu studovala v ateliéru fotografie. Svým návratem do města v podobě výstavy se tak zase po letech dostává k práci s fotografií. V dalším ohledu se dotýká i cyklického návratu samotné Galerie Emila Filly do míst, kde už dříve galerie fungovala, a ve výstavním plánu navazuje na devadesátá léta v rámci konkrétních jmen uměleckých osobností či tendencí, které v ní tehdy vystavovali, se současnou scénou a jejím směřováním. Julie se tak pouští do analýzy vlastního pojmu cyklení jako i recyklování s ohledem na jeho všudypřítomnost při pohledu kolem nás, co všechno se znovu obnovuje nebo znovu používá a využívá dále. Jednoduše se tak obrací k druhým lidem, které mohou předponu RE umísťovat k dalším výrazům, které však i sami o sobě mají svůj význam. Zesiluje se tím vlastní komunikační dosah povahy sdělení jako i jejich důležitosti v sociální interakci.
Podobně jako u Dalibora Chatrného se i v projektech Julie Slauky objevují jak zásahy do plochy, tak i ohýbání linií a jejich modelování v prostoru, které ji láká právě díky bohaté paletě tvarování a elementární artikulaci témat. V případě drátěných srdcí je to láska, která se pro Julii stává logem. V blízkosti vystavené práce obou autorů spojuje vlastní performativní charakter. Od fáze jejich utváření až po výsledné působení v daném prostoru ve vztahu k pozorujícím lidem i samotnému tvůrci. Julie se ve své tvorbě zaměřuje na celek, společnost a vztahy mezi lidmi. Postupuje intuitivně, hledá cestu prostřednictvím experimentů, které podobně jako v tvorbě Dalibora Chatrného tvoří neodmyslitelnou součást vlastní umělecké praxe.
Tereza Fišerová Šimerová se s díly Dalibora Chatrného střetává hned v několika ohledech. Ať už jde o geometrické pojetí v podobě konkrétních užitých prostředků, které ji jasně vymezují, zobrazení jejich vzájemného propojení jako i vnímání vlastních vibrací a rytmusu, který při zběžném pohledu nemusí být hned patrný. Rovněž je to i barevné ladění do tónů spojených nejvíce právě s myslí a osobními vzpomínkami.
Ať už pohledem člověk ulpí na užitých výrazových prostředcích jednotlivých vystavujících umělců, je to otevřenost různým podnětům, která stojí v základu jejich pohledu a vnímání toho, co nás obklopuje. Co si možná hned ani neuvědomíme, ale ve výsledku to může mít vliv, který se třeba projeví až časem. Zhmotňování představ coby přirozená součást naší běžné praxe jakoby se koncentrovala do jedné společné linie nebo také osy, v níž se propojují jejich úvahy o konstruování prostorových vztahů. V rámci společného opanování galerie tak vstupují do svobodné hry s prostorem, v němž ověřují možnosti protínání rovin a společné interakce s bezprostředním okolím a lidmi v něm.
Dalibor Chatrný (28. 8. 1925 – 5. 7. 2012) patří k významným představitelům českého poválečného umění. Tento grafik, malíř a pedagog byl hlavně neúnavný experimentátor, díky čemuž se mu podařilo často ve svých dílech předjímat tendence rezonující s vývojem tvůrčích přístupů druhé poloviny dvacátého století. Celý život byl spjatý s Brnem. Během let 1945–1949 studoval na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy pod vyučujícími: Cyrilem Boudou, Martinem Salcmanem, Josefem Sejpkou, Františkem Kovárnou a Karlem Lidickým. Ve studiu pokračoval v letech 1949–1953 na Akademii výtvarných umění v Praze u Vladimíra Sychry a Vladimíra Silovského. V rámci svého pedagogického působení nejprve působil v oddělení propagační grafiky na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně. V období 1990–1992 byl vedoucím grafického ateliéru na Akademii výtvarných umění v Praze. V letech 1992 až 1993 vedl Ateliér konceptuálních tendencí na Fakultě výtvarných umění v Brně. Mezi roky 1992–1994 byl pedagogem na Katedře scénografie na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Byl členem uměleckých skupin: Profil 58, Parabola, Klub konkretistů, Umělecká beseda, Měkkohlaví, TTklub.
Obdržel řadu uměleckých ocenění: např. roku 1968 získal cenu na 1. bienále Výzkumu grafiky pořádaném Oblastní galerií Vysočiny v Jihlavě, další pak roku 1985 na 4. Biennale der europäischen Grafik v Baden-Badenu. Roku 1997 převzal Cenu Vladimíra Boudníka za grafiku roku 1996. Za mimořádný přínos pro české výtvarné umění mu byla roku 2000 udělena Cena Michaela Ranného. V roce 2006 obdržel Cenu města Brna na celoživotní dílo a rok nato převzal Cenu ministra kultury ČR za přínos v oblasti výtvarného umění. Roku 2011 se stal laureátem ocenění udělovaného mladými umělci a teoretiky pro umělce starší generace nad 35 let pod názvem Umělec má cenu, která nese jméno předchozího laureáta, tedy Ceny od Václava Stratila.
Dalibor Chatrný za svůj život realizoval řadu samostatných i skupinových výstav. V roce jeho nedožitých devadesátin (2015) se konala rozsáhlá retrospektivní výstava v Domě umění města Brna a Galerii hlavního města Prahy a vyšla rovněž obsáhlá autorova monografie (Tak teď tu. Komplementární svět Dalibora Chatrného). Jeho dílo je zastoupeno jak ve sbírkách předních českých a slovenských galerií, tak i těch zahraničních jako např. ve vídeňské Albertině, Centre Georges Pompidou v Paříži, Muzeum Sztuki v Lodži, Muzeum v Chelmu, Staatliche Kunstsammlungen, Kupferstich-kabinett v Drážďanech, Staatliches Lindenau-Museum v Altenburgu nebo ve Studio d´Arte Contemporation v italské Novaře jako i v soukromých sbírkách.
Tereza Fišerová Šimerová (nar. 1988) studovala v letech 2008-2011 v Ateliéru prostorové tvorby Adély Matasové na Ústavu umění a designu Západočeské univerzity v Plzni. V letech 20112013 pokračovala v magisterském studiu v Ateliéru supermédií vedeném Federicem Díazem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V roce 2012 absolvovala semestrální stáž na École supérieure d’art et design Marseille-Méditerranée v Marseille. V roce 2013 obdržela Cenu Českých center StartPoint Cenu pro diplomanty evropských uměleckých škol. Roku 2014 se účastnila dvou rezidenčních pobytů: v Pianofabriek Culturecentrum v Bruselu a v Českém centru v Bukurešti. Tereza realizovala řadu autorských projektů, které představila v rámci samostatných výstav, jako např. Sore Spots v Galerii 209 v Brně, In Vitro v Buňka Gallery v Ústí nad Labem (2016), Lost, Young Artists, v Galerii TIC v Brně nebo Paralelní vesmír v rámci projektu Start up v Galerii hlavního města Prahy (2015). Společně s Evženem Šimerou připravili několik výstav zabývajících se vnímáním prostoru a samotných děl. Například v Galerii Kostka představili instalaci pod názvem Dolby Surround Humanologic (2015), kde se střetával pohled návštěvníka na nasnímaný objekt na projekci s trojicí ženských hlasů vycházejících z reprobeden, které ho vlastními slovy popisovaly. O rok dříve na výstavě Pozice v Galerii UM vytvořili sérii objektů pracujících s pohybem návštěvníka. V rámci skupinových výstavních projektů Tereza participovala např. na: OSM v Trafo Gallery v Praze, Supernova v Galerii NTK v Praze (2018), Irreversible Shift v Domě pánů z Kunštátu  v Brně (DUMB), Better Ideas for Life v Karlin Studios v Praze a Ausstellungsraum Klingental v Baselu (2016), 7. Zlínském salonu mladých v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně (2015) atd.                                  
Julie Slauka (nar. 1993) studovala v letech 2014–2017 v Ateliéru fotografie na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (vedoucí ateliérů v průběhu studia: Pavel Baňka a Jiří Kovanda). V roce 2015 strávila zahraniční stáž na LUCA School of Arts v Bruselu. V magisterské studium navštěvovala v letech 2017–2019 Ateliér sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze vedeném Dominikem Langem a Edith Jeřábkovou. Zde se dva roky po sobě účastnila programu Ateliéru s hostujícím umělcem (v roce 2018 byla na UMPRUM pozvána Marie de Brugerolle a v r. 2019 Nina Beier). V roce 2018 Julie absolvovala zahraniční stáž na Koninklijke Academie van Beeldende Kunsten v Haagu. Následující rok 2019 byla posluchačkou v Intermediálním ateliéru na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze. V roce 2018 připravila samostatný výstavní projekt pro poděbradskou galerii G18 s názvem You will get used to it. V uplynulém roce 2021 samostatně vystavovala v City Surfer Office v Praze. V rámci skupinových výstavních projektů představila svoji tvorbu např. v rámci online platformy Screen Saver Gallery (2018), výstavy (DIS)PLACE v Centru současného umění DOX, na Festivalu Kruh v Ústí nad Labem (2015) nebo v Galerii Středočeského kraje (2013). V roce 2018 společně s Kathrin Hippen a Jiřím Pitrmucem a dalšími umělci přeměnila jeden byt v útulný a pohodlný prostor určený pro vzájemná setkávání s názvem Bubblegum on Thomsonlaan v Haagu.
Díla Dalibora Chatrného jsou zapůjčena z autorovy pozůstalosti s laskavým svolením paní Dany Chatrné.
Výstavní program Galerie Emila Filly pro rok 2022 je organizován s laskavou podporou těchto institucí: Ministerstvo kultury České republiky, Město Ústí nad Labem