Kateřina KoMM
Psát sebou
kurátorka: Anna Vartecká
termín výstavy: 28 ⁄ 11 ⁄ 2026—31 ⁄ 01 ⁄ 2027
Vernisáž výstavy: 27 ⁄ 11 ⁄ 2026 od 19 hodin
Sochařka Kateřina Komm (1990) je umělkyní, která se do mapy českého současného umění zapisuje s čím dál větší razancí vlastního (nejen) sochařského rukopisu. Zkoumá schopnost sochy externalizovat vlastní autobiografické vzpomínky a testuje, do jaké míry mohou strategie vizuální autobiografie zahrnovat hybridní obrazové, textové a intermediální způsoby tělesné sebe-reprezentace. Hledá odpověď na otázku: jak může zpracování vzpomínky v soše zpětně ovlivnit emoce s ní spojené, případně snížit návrat tzv. vtíravých nedobrovolných vzpomínek? Autorka v souvislosti s figurální sochařskou tvorbou podrobuje osobní dějiny vrstevnaté obsahové analýze prizmatem vlastní genderové zkušenosti, podobně jako to v poválečných dějinách umění činilo mnoho především ženských umělkyň (např. Alina Szapocznikow, Eva Kmentová, Louise Bourgeois, Mária Bartuszová, Tracy Emin aj.). Paměť však podrobuje také materiální transgresi, nejenže překračuje hranice hmoty a těla, ale aktivně zpochybňuje i normy týkající se jejich sociálních konsekvencí. Narušuje hranice mezi vlastním dílem a fyzickou realitou tak, aby bylo zřejmé, že materiál nikdy není pouze neutrálním nositelem formy, ale sám se do jisté míry stává problematickým obsahem. Vznešené historické modely, alegorické i náboženské motivy staví tato sochařka do konfliktu s tradičními narativy a poselstvími, které jim byly (před)určeny, a posouvá je tak do neurčitého, nedisciplinovaného statusu. Ve foucaultovském smyslu často poměrně otevřeně operuje s nedisciplinovaným tělem, probuzeným k vlastní sexualitě jako k určitému druhu poznání. Nikoli toho, které prostřednictvím vědy a morálky uplatňuje kontrolu a moc, ale poznání jako vědomí sebe sama a naladění se na sebe.
Pracuje s monumentálním, ale i s komorně drobným formátem, jako by k nám chtěla promlouvat buď z perspektivy nadskutečného, nadpozemského, transcendujícího hlasu, překračujícího hranice smyslové a rozumové zkušenosti, nebo naopak z vlastních útrob a dutin. Jako by chtěla vlastní auto(bio)grafický fragment do sochy vepsat sebou. Tvoří z pozice ženy prožívající zlomové okamžiky vlastního života, proto se často vrací k tématům mateřství, ztráty, předurčenosti, přerodu z dcery v matku, limitace tělesnosti, mezilidských a partnerských vztahů, sexuality. Používá vznešené i nízké materiály a hmoty, uvažuje často v asamblážovém spojování nejen plochy a prostoru, ale kolážově a plasticky pracuje i s časem. Ke svým sochám se fyzicky a interaktivně vrací, polaroidem fotograficky zachycuje tyto intimní vztahové konstelace, obnažuje sebe sama až na dřeň i nové prožívání vzpomínky, z níž dílo vzešlo. Spojení živého autentického těla autorky a těla sochy, demonstrujícího, symbolizujícího, reprezentujícího ideu-vzpomínku prostřednictvím haptiky, materiálu a formy směrem k diváctvu, je autonomním uměleckým počinem odkazujícím k sebereferenčním strategiím zobrazení.
„Ženami se nerodíme, ženami se stáváme“[1]*
Jeden z nejznámějších citátů francouzské filozofky, spisovatelky a feministky Simone de Beauvoir je sice více než půl století starý, přesto bych ho dnes nejen podepsala, ale v souvislosti s aktuální výstavou Kateřiny Komm i ráda doplnila: „Ženami, dcerami, sestrami, matkami, milenkami... se nerodíme, stáváme se jimi.“[1] O pár desetiletí později, po publikování tohoto dnes již legendárního výroku, zdůraznila jiná feministická teoretička Judith Butler, že každé „autobiografické vyprávění je performativní. JÁ není jednotné ani stabilní, je fragmentované, dočasné, rozmanité, v procesu“[2]. Ale co se stane s identitou, když přestane fungovat jako stabilní a jednoznačná kategorie, když připustíme, že celý život vstupujeme do různých rolí? Co z člověka zůstává, když odmyslíme všechny jeho/její role, personae? Kým jsme „pod“ všemi personae a existuje vůbec nějaké stabilní „pod“?
Ve své tvorbě se Komm neustále vztahuje k tělesným a paměťovým fragmentům, které jsou jakýmsi časoprostorovým, psychologickým i senzuálním korpusem určité fáze její vnitřní proměny. Jedná se o dialog s autentickým procesem sebepoznávání a sebezkoumání, v němž „minulost není statickým repozitářem zkušeností, ale vždy se zabývá přítomností, která se sama proměňuje“[3]. A v souvislosti s nově rozšířenou terminologií, kterou tento razantní obrat ve vnímání ženské auto(bio)grafie implementoval do současných vizuálních teorií, by zde bylo snad nejvhodnější operovat s pojmem teoretičky Mieke Bal auto(topo)grafie. S odkazem na sochařskou tvorbu Louise Bourgeois tento termín hovoří právě o prostorovém, lokálním a situačním „psaní sebe“. Mnohé sochy Kateřiny Komm jsou více než čímkoli jiným situacemi odkazujícími k procesu sebeidentifikace s další životní rolí. Právě tato fáze nehotovosti a transgrese ve stávání se někým dalším a více či méně dobrovolné překračování hranic mezi bytím ve společensky jasně vymezených pozicích jsou sebepotvrzujícím procesem, v němž se JÁ stále znovu utváří. A pro ni jako sochařku je to obrovská výzva. Dát definitivní tvar a formu něčemu ve stavu přechodu a neztratit přitom ani kousek prchavosti, naléhavosti a napětí, které takový lidský stav přímo definují, není jednoduché. V přechodových fázích nachází Kateřina Komm specifickou zkušenost ženy s pocitem povinnosti vtěsnat vlastní nesourodé tělo, které se dostává do konfliktu s očekávanými rolemi, do funkčních prostorů domácího, mateřského nebo partnerského prostředí. Pocit zvláštnosti vlastního těla, které momentálně nezapadá do vzorců, které mu společnost přisoudila, je něco, co přímo definuje auru jejích děl. Sochařská morfologie a rukopis se tak stávají jejím vlastním osobitým jazykem, který si sama vytvořila, aby prostřednictvím něj získala určitou formu aktérství (agency) a mohla jím podrývat očekávané a přisouzené chování, aby se více přiblížila tomu, co sama cítí a co chce vyjádřit sebou.
Výstava Psát sebou představuje výběr autorčiných děl napříč časem a zlomovými okamžiky jejího života až po současnost tak, aby byla zachována idea procesuálnosti, dočasnosti, neustálé re-identifikace a sebe-přepisování. Zaměřuje se na situace konstatované v jejím časoprostoru pomocí hmoty, obrazu a vzpomínky, které stále nesou na svých bedrech vlastní příběhy a zároveň je jejich tvůrčím zpracováváním přijímají, externalizují a částečně nebo zcela (o)pouštějí.
[1] BEAUVOIR, Simone de. (1967). Druhé pohlaví (V. Millerová, překl.). Obzor. (Původní dílo vydáno 1949).
[2] GERŽOVÁ, Jana. Od viditelného ke skrytému, od univerzálního k auto(bio)grafickému. Cit. podle: WATSON, Julia – SMITH, Sidonie. Introduction: Mapping Women’s Self-Representation at Visual/Textual Interfaces. In SMITH, Sidonie – WATSON, Julia (eds.). Interfaces: Women/Autobiography/Image/Performance. Michigan: University of Michigan Press, 2002. Profil současného umění, 2019, č. 1, s. 30.
[3] Tamtéž.
—
Kateřina Komm (narozena v roce 1990 v Praze) je česká sochařka a vysokoškolská pedagožka. V letech 2011–2017 absolvovala studium na Akademii výtvarných umění v Praze (sochařské ateliéry Jaroslava Róny, Jindřicha Zeithammla, Jana Hendrycha a Vojtěcha Míči). V roce 2013 rezidenčně pobývala na Middlesex University London. V letech 2020-2025 absolvovala a úspěšně obhájila doktorské studium na Akademii výtvarných umění v Praze s tématem "Socha jako paměťové médium". V roce 2017 pracovala jako asistentka britské sochařky Phyllidy Barlow v jejím londýnském studiu. Od roku 2018 působí jako odborná asistentka v ateliéru Figurální socha a medaile na pražské AVU.
Výběr výstav z posledních několik let: Viteál (Galerie Jilská, Praha, 2021); Srdce je chrám (společně s Ivanem Pinkavou a Alenou Kučerovou, Císařská konírna pražského hradu, 2024); Ceny Vizium 2024 (Galerie Portheimka, Praha, 2025); Estranged tools (Garage gallery, Praha, 2025); Chronotop (Galerie Jiří Švestka, Praha 2026); Andros (DOX, Praha, 2026).
—
Výstavní program Galerie Emila Filly na rok 2023 podpořily: Ministerstvo kultury ČR, Město Ústí nad Labem, Ústecký kraj. Mediálními partneři: FlashArt, Uličník