REBUS SIC STANTIBUS

Termín výstavy: 29. 4.–29. 5. 2009
Vystavující umělci: Jiří Černický, Zdena Kolečková, Pavel Kopřiva, Antti Laitinen, Renja Leino, Anni Leppälä, Silvie Milková, Harri Pälviranta,
Hannele Romppanen, Jari Silomäki, Michaela Thelenová
Kurátoři – Curators: Michal Koleček, Silja Lehtonen
česká a finská současná fotografie v éře tekoucího obrazu
REBUS SIC STANTIBUS – Za těchto okolností vznikl společný výstavní projekt českých a finských umělců mladší a střední generace, který představuje diskusní
příspěvek k měnícímu se charakteru vizuálního technického záznamu v podobě klasických i experimentálních fotografických výstupů.
Na jeho konceptu participovali finské muzeum Aboa Vetus & Ars Nova v Turku a Fakulta umění a designu University Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.
V počátcích spolupráce pravděpodobně obě strany vnímaly především geografické i myšlenkové rozdíly. Ani jeden z partnerů si o sobě nemyslel, že leží na periferii,
ačkoliv to tak mohlo z opačného úhlu pohledu vypadat. I proto bylo zajímavé odhalovat prostřednictvím sdíleného projektu netušené podobnosti a souvislosti mezi
oběma fotografickými scénami. Společná výstava prokazuje, že navzdory odlišnému zázemí prožíváme − obklopeni příbuznými jevy − v České republice i ve Finsku
stejnou realitu. Za daných okolností a na základě různých přístupů k fotografii i její estetice vstupují participující umělci do obsahově bohatého dialogu o světě kolem nás, o minulosti, o současnosti a o společnosti.
Rozmanitý charakter české a finské fotografické tradice je determinován rozdílným společenským vývojem respektive odlišným geopolitickým zřízením obou
států ve druhé polovině 20. století. Bipolarita tohoto období odrážela atmosféru studené války, která lidem žijícím na jedné straně železné opony bránila ve vytváření přirozených zahraničních kontaktů i budování základů otevřené společnosti. Komunistické bezčasí normativně regulovalo aktivity výstavních institucí a omezovalo jednotlivé autory ve svobodné prezentaci aktuálních témat. Z toho důvodu se umělci tehdejšího Československa vraceli k předválečné demokratické tradici fotografických avantgard a ke klasické černobílé technologii. Tematicky se jejich tvorba velmi často obracela ke hledání ztracené harmonie (estetizovala se), privátních mytologií ( jako reakce na nucenou sekularizaci společnosti) a průzkumu vlastní identity (představující útěk k tělesnosti a sexualitě – posledním ostrůvkům svobody). Toto tendování a nezbytná dávka improvizace či nadsázky se staly typickými znaky české fotografie i na přelomu 20. a 21. století. Navíc se posttotalitní fotografická tvorba posledních dekád vnitřně obohatila užitím digitálních technologií a přítomností barvy.
Současná finská fotografická scéna vyrůstá z demokratického klimatu, který v západoevropském a americkém kontextu v sedmdesátých letech 20. století vygeneroval postmodernu. Nová témata a technologické postupy obohacené o přirozeně multikulturní aspekty vytvořily základ, z něhož vzešel, vedle současné globální komunikace založené na obrazové informaci, i fenomén periferních uměleckých „zázraků“. V obecné rovině přesahují tyto specifické lokální reakce na indiferentní a unifikované technologické zázemí postindustriální vizuální kultury svůj původní rámec a zpětně doplňují celosvětový umělecký provoz. Srovnáme-li podstatu tvorby finských autorů s výše analyzovanými tendencemi české fotografie, dobereme se především časové disproporce, s jakou postmoderna vtrhla do obou uměleckých komunit. V časové trhlině více než dvou desetiletí došlo k různému stupni akceptace a následnému akcentování nových technologií, přičemž na rozvoji informatiky byla postavena i celková progrese finské ekonomiky. Zatímco obecná typologie současné finské fotografie je založena na postupném a logicky navazujícím vývoji, během něhož dochází k dovršení absolutní demokratizace fotografického obrazu, česká tvorba se kreativním způsobem vyrovnává s fatálním střetem starých a nových sociálních paradigmat v posttotalitním prostředí.
Naznačený vývoj a postupná proměna pozdně modernistického autorského rukopisu v současnou fotografickou postprodukci byla podmíněna transformací technického obrazu (původně založeného na chemicko-optických principech) v binární soubor dat. Různorodý je i současný způsob snímání fotografie nebo skladování, selekce a prezentace jednotlivých výstupů, včetně sdílení obrazové paměti ve virtuálních, paralelně existujících světech. Dynamika nastíněných mechanismů s sebou přináší i nevratné vytrácení aureoly, kterou v sobě toto technické médium obsahovalo, a rovněž jistou dávku eklektismu a „cross-over“ hybridity, na nichž jsou motivy uměleckých děl vybudovány. Přes historicky podmíněné diference české a finské fotografické scény se v éře globalizace posledních dvou desetiletí prosazují především právě tyto společné kompatibilní a vzájemně se obohacující vizuální vztahy.