Jiří Kovanda (1952)
Dokumentární výlučnost Kovandových performancí či site-specific instalací dokazuje postupná změna charakteru kontextu (mimoděčných účinkujících či konkrétního prostředí), v němž vznikaly a který je v jejich rámci vizualizován. Zatímco v 70. letech 20. století se většinou jednalo o hloučky lidí, ať už přátel či kolemjdoucích, v 80. letech nastupuje ze strany umělce niternější způsob prožitku reprezentovaný formou zástupné personifikace jednoduchých objektů. V intimním měřítku (na pomezí akce a instalace) se Kovanda pohybuje i v případě nejnovějších děl. Nenaléhavým a přitom velmi působivým, pokorným, ale též sebevědomým tvůrčím gestem se Jiří Kovanda zařadil mezi živoucí legendy současné středoevropské vizuální kultury, přičemž si nadále udržel výlučnou schopnost aktuálně glosovat naše společenské i emoční (ne)vědomí.
(Z. Kolečková, M. Koleček pro časopis Fotograf)